Jméno Justin FitzPatrick vám možná až tolik neříká, vsadil bych se ale, že Shoe Snoba znáte velmi dobře. Minimálně z videí, kde leští boty. To ale zdaleka není jeho hlavní činnost – boty totiž vyrábí pod vlastní značkou. A právě příběh toho, jak k ní přišel, je nebývale inspirativní. Řekl si, že před spuštěním vlastního projektu bude nabírat zkušenosti. Tato přípravná fáze mu trvala šest let a zavedla ho do nejrůznějších koutů světa. Prošel si tak obchodem s pánskou obuví v USA, desetiměsíční praxí u Stefana Bemera, italského výrobce prvotřídních bot, pracoval i v Gieves & Hawkes na londýnské Savile Row. Až se mu to podařilo dotáhnout a cíl mít svou vlastní značku splnit. Byť o trochu později, než si představoval. Nyní si boty značky J. Fitzpatrick můžete koupit online nebo ve 3 kamenných obchodech.

Naplnění vašeho snu o vlastní značce bot předcházela hodně dlouhá cesta. Jak jste se během ní motivoval? Nechtěl jste to někdy vzdát?

Jednou jsem v životě hodně selhal a nedosáhl snu, který jsem si vytyčil. Tehdy jsem si řekl, že se to nebude opakovat, ať to stojí, co to stojí. Pak tu taky byli škarohlídi, kteří nevěřili, že to dokážu. Motivovalo mě ukázat jim, že se pletou. Pak tu samozřejmě byla má rodina, která mě všemožně podporovala. Věděl jsem, že to můžu zkusit jenom jednou, tak jsem to chtěl udělat pořádně. Hlavně jsem ale věřil sám sobě, svojí vizi. To bylo to nejdůležitější. Nebýt sebedůvěry, tak bych selhal znovu.

Jak je to vlastně s tím snobstvím? Občas si procházím váš blog a když narazím na negativní reakci, je to většinou právě narážka na to, že to se snobstvím ohledně bot přeháníte. Jak s takovou reakcí pracujete?

Nenechám se tím moc obtěžovat, nemůžu si přeci myslet, že se zalíbím všem. Jsem si vědom své vlastní integrity a toho, že dělám věci poctivě, negativním reakcím lidí, kteří je píší snad jen proto, aby se oni sami cítili lépe, se proto mohu jenom smát. Naštěstí je takových jen málo, převážná většina komentujících mi vyjadřuje podporu. Kdybych se špatnou reakcí nechal vyvést z míry, tak bych vážně v téhle branži neměl co dělat. (Pokračování textu…)

O Suit & Me jsem věděl už nějakou dobu hlavně z jejich reklam na Facebooku. Nevěděl jsem ale, kdo za touto firmou stojí, jaká je jeho historie, ani jak obleky šijí. Tak jsem spojil příjemné s užitečným a při měření se na dvouřadé recenzní sako jsem udělal s Jackym Damwani rozhovor.

Z Bombaje do Prahy

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Bombaji, tam jsem vystudoval a poté začal pracovat pro textilní firmu svého strýce. V oboru jsem už od dětství, od nějakých čtrnácti let jsem u něj brigádničil. V podstatě jsme dodávali látky – velkoobchodně i koncovým zákazníkům a výrobcům obleků. Později jsem si i v Honkongu v oboru látek, barev a módního návrhářství udělal certifikát.

Do Prahy jste tedy šel hlavně kvůli obchodu..

Ano, osobní důvody v tom nehrály roli. Byl jsem tehdy ale mladý, bylo mi nějakých dvacet, ani jsem nestihl vyzvednout vysokoškolský diplom. Museli jsme expandovat.

Vyráběli jsme sice v Hong Kongu, ale potřebovali jsme odbyt v Evropě, takže jsme se vydali na cesty. Můj bratr dělal nějakých zhruba sedm zemí, například Švýcarsko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, další člověk si vzal Rusko a tu oblast. Já se přidal v roce 1994 a na starost jsem dostal Českou republiku a okolní země – Slovensko, trochu Rakousko. Základnu jsem si zvolil tady. Jsem tu už jednadvacet let. Domů jezdím jen na dovolenou, navštívit rodiče, občas cestuji s bratrem.

Jaké byly začátky? Kdo tvořil vaši klientelu?

V začátcích jsme tu prodávali hlavně zahraničním klientům. Zhruba 90 % byli cizinci, zbytek Češi. Takhle to bylo zhruba do roku 2000. Ani jsme na Čechy v té době nemířili, neměli totiž tolik peněz. S výjimkou těch nejbohatších. Zahraniční manažeři velkých firem ale postupně odcházeli a předávali pozice domácím. Ti si pak řekli, že by se jim hodil pěkný oblek a přišli za mnou. Postupně se to ale obracelo a měnilo, 90 % mých současných klientů jsou Češi, zbytek cizinci. Posledních deset let bylo v tomhle ohledu vážně skvělých a dynamických. Češi se postupně naučili nosit obleky a mají na ně peníze.

Na kolik u vás v devadesátých letech takový oblek vyšel?

Zhruba na 14 až 15 tisíc. Dnes jsou dokonce levnější. Hlavně díky tomu, jak se zvýšila poptávka, díky tomu oblekovému boomu. Široká veřejnost se o obleky začala zajímat – částečně i díky webům jako Muži v Česku, to tu dřív vůbec nebylo. (Pokračování textu…)

S Robinem Bery jsme se potkali již před Vánoci v kavárně La Bohéme Café na Vinohradech. Chtěl jsem se s ním setkat již dlouho, proto jsem měl vysoká očekávání – Robin je ale naštěstí nezklamal. Zaujal mě jako tvrdě pracující člověk a perfekcionista. Dokonce bych i řekl, že jsme si trochu padli do noty. Ale to už nechám na jeho posouzení.

Vím o tobě, že jsi v první řadě fotograf, kreativec a podnikatel. Co jsi ale dělal dříve? Jaká je tvá pracovní historie se vztahem k oblékání?

Asi bych měl jako první zmínit své aktivity při studiu střední školy. Jednalo se o tvorbu webových stránek, prospektů a letáků, grafických identit pro menší firmy. Mimo to mě bavilo dělat návrhy na potisky mikin a triček a pak je za pomocí sítotisku pro své přátele a přátele přátel realizovat. Po střední škole jsem chtěl zkusit vysokou uměleckou školu ve Zlíně, ale nebyl jsem přijat. Dodnes se domnívám, že se výběrové komisi nelíbily hlavně mé obrazy s využitím sprejů a šablon (nebylo to v té době tak populární jako dnes). Také jsem tehdy začal přicházet na chuť fotografii.

Potřeboval jsem se uživit, a tak jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání. Byl jsem hodně ovlivněn hiphopovou kulturou, takže pro mě nebyl problém přijít ze začátku do práce ve sportovních “šusťákách” a “skejtové” mikině. (Pokračování textu…)

S pány z Krispol Store, Kristiánem P. Polívkou a Tomášem Mylerem, jsem se sešel jedné říjnové neděle. Drobných výrobců pánských doplňků se vyrojila spousta, ale téměř nikdo z nich nešel tak daleko, že by si navrhoval i vlastní látky. Pánové z Krispol Store ano.

Proto jsem se je rozhodl trochu vyzpovídat.

Předávám slovo…

Jak vlastně vzniknul název Krispol? Jednoduše, je to složenina prvních písmen mého jména – Kristián Polívka. Vybrali jsme si ho intuitivně, ale ukázalo se, že jsme zvolili dobře, protože nás podle něho lidi dokáží přes vyhledávače jednoduše najít.

Působíme teprve od června. Prvního motýlka jsme prodali 21. června v 9:45 dopoledne, pamatujeme si to přesně.

Myšlenku jsme ale měli zhruba rok před tím. Zjišťovali jsme, co by se dalo v oboru dělat, jestli práci někomu zadávat, nebo šít sami, podobné teoretické věci. Pak to ale šlo ráz naráz, během měsíce skutečné přípravy jsme prodali první motýlek.

Odlišit se

Naše idea byla vyrobit něco, co jsme v Čechách nedokázali najít. Kvalitního zboží – bot, tašek, kalhot a podobně – je v Čechách hrozně málo. Může se stát, že se sejdou tři muži u stolu a mají na sobě stejné boty, protože nakupují v jednom obchodě. Pak vypadají skoro identicky. To je pak z jedné uniformity do druhé, i když o řád lepší. Proto vznikají výrazné doplňky, aby se mohli trochu odlišit.

Naše vize je naučit české muže znovu nosit motýlky, protože se jich trochu bojí. Myslíme si, že motýlek má v šatníku stejné místo jako kravata. Muži si často myslí, že motýlek je pro ně moc sváteční, ale my se snažíme i některými vzory tu „svátečnost“ trochu shodit, aby si mohli vzít motýlek i k volnočasovým kalhotám nebo džínům.

Zájem o motýlky v mužích je

Od začátku fungování Krispol Store nás strašně překvapilo, že zájem o motýlky v mužích je. Víc než jsme čekali. To pro nás bylo strašně příjemné zjištění. Samotní zákazníci nám teď pomáhají jít dál a dál a rozvíjet se. Jejich nápady jsou pro nás úžasný materiál. Základna lidí, kteří motýlky rádi nosí tady je a přidávají se další a další.

Nebyli jsme první ani jediní, kdo začal vyrábět motýlky a kapesníčky. Jednou se ale stalo, že u dvou různých výrobců byly dva naprosto stejné kapesníčky. Pak jdete k dalšímu a ze stejné látky tam vidíte trenýrky, tomu jsme se chtěli vyhnout. Aby lidi měli originál, když už za to dají ty peníze.

Proto si látky sami navrhujeme, oba dva. Poslední dobou máme nápady hlavně od zákazníků, kteří se nám ozývají. Naposledy vznikl třeba potisk se psy, což je taková reakce na motiv s kočkami, který jsme dělali pro útulek v Hodoníně, kde prodávají různé věci s tematikou koček.

Originál, nebo nic

Jednou se stalo, že nám zkopírovali jednu z našich látek. Než aby zákazníci koupili něco, co není na 100 % originální, tak jsme to radši rozdali. Mělo to velký dopad, protože i lidi, kteří vyhráli věc zdarma, si pak objednali další motýlky.

Motýlky vyrábíme přímo my, showroom bude spojený s dílnou, kde se bude vyrábět. Ze začátku jsme naráželi na to, že se lidé ptali „A kdo vám to dělá?“. Samozřejmě jsme jim říkali, že to děláme my, ale tak úplně nám nevěřili. Tak jsme natočili video, aby bylo skutečně vidět, že každý motýlek projde našima rukama. Zatím to tak chceme držet.

České od A do Z

Zakládáme si na tom, aby výroba byla od A až po Z v České republice. Přežila jediná fabrika, která vyrábí pro nás vhodné látky a dokáže je zároveň potisknout. Mají pouze jedinou tiskárnu italské výroby, takže se občas stane, že se rozbije. Pozvali technika z Itálie, který si musel ještě následně nechat poslat součástku a byla to akce. Pak musíme čekat na látky třeba 2 měsíce.

Někdy zadáme zakázku a máme ji do 10 dní, ale občas se to holt protáhne. Každopádně jsme se poučili a děláme si zásoby, minimálně do ledna jsme se předzásobili.

Motýlky si šijeme sami

A jak si všechno děláme sami – od krabiček, přes látky po propagaci – tak chceme top kvalitu a když ji chceme, tak ji prostě dostaneme. To, co bychom chtěli kupovat, se snažíme dávat zákazníkům. Je to vlastně jednoduché.

Strašně rádi bychom vyráběli i hedvábné motýlky, původní vize byla jenom hedvábí, ale prostě nemůžeme sehnat v České republice nikoho, kdo by nám je tiskl. V továrně, kde nám nyní tisknou na bavlnu se saténovou vazbou, to zkoušeli, ale různě se jim hedvábí trhalo a měli hrozně vysokou zmetkovitost. U bavlny je to stejné, okolo 20 % změtků, ale hedvábí je násobně dražší materiál. Pořád na tom ale pracujeme a sháníme dodavatele, není to vůbec zavržená myšlenka. Zatím nabízíme hedvábné motýlky alespoň v základních barvách – černá, bílá, červená.

V zakázkové výrobě, pokud si to klient vyloženě přeje, jsme schopni zařídit i potištění hedvábí, ale pro sériovou výrobu je to zatím příliš drahé.

Od studentů po manažery

Úplně typického zákazníka nemáme. Reálně se naši zákazníci rekrutují od čtrnáctiletých kluků, kteří si kupují svého prvního motýlka, až po manažery velkých podniků, kteří mají své soukromé letadlo a chtějí motýlka s letadlem. Přes e-shop prodáváme i lidem z venkova nebo malých měst, což je pro nás trochu překvapující.

Reagovali jsme na to v naší podzimní kolekci, kdy jsme na Facebook dali výzvu, že hledáme modely mezi našimi zákazníky. Přihlásilo se jich 146, z toho 11 přihlásily přítelkyně. Vybírali jsme tak, aby tam byla zastoupena každá skupina. Studenti, umělci, hudebníci, manažeři, taková všehochuť.

Dyzajn market a ti ostatní

Od první akce na Dyzajn Márketu jsme nic nečekali, spíše jsme chtěli vidět, jak na naše výrobky lidé budou reagovat naživo.

Těžké pro nás bylo, že jsme šli na trh s vlastním výrobkem. Chtěli jsem, aby byl kvalitní a precizní, když si to prohlédnou lidé z oboru. Abychom se nemuseli stydět za naši práci, což se zatím naštěstí nestalo.

Když nás lidé na různých marketech vidí, tak se úplně rozzáří a nějakého motýlka si impulzivně pořídí. My to ani nenazýváme prodejní akce, bereme to spíše z pohledu prezentace, abychom se dostali blíže lidem, což je pro nás důležitější. Snažíme se tam být oba dva, aby lidé viděli, že od stejných lidí, kteří motýlka vyrobí, ho také dostanou. Rádi je naučíme motýlka vázat a pak si ho třeba i odnesou.

Překvapení, originalita a lekce

U nás si lidé hodně cení originality a toho, že výsledný produkt je náš od A do Z. Také toho, že motýlky děláme jako muži pro muže. A že je jasně vidět, kdo za produktem stojí, znají naše jména, naši tvář. Začínají tomu dávat větší přednost před velkými značkami, u kterých nevíte, kdo je za nimi.

A co jsme se za tu dobu naučili? Úplně všechno. Obrátilo nám to život. Člověk přichází s očekáváními, která se postupem času plní. A že musíme být pružní a rychle se učit, protože zákazníci prostě nechtějí čekat na zboží 2 měsíce.

Kde Krispol Store najdete?

• Oficiální web
• Facebook

Od rozhovoru v Brašnářství Tlustý jsem si sliboval leccos, ale toto rozhodně ne. Stačily mi 4 otázky, abych pana Ivana Petrův rozmluvil na celé 2 hodiny. Byl jsem svědkem neskutečného vyprávění o navracení hrdosti, baťovských ideálech a staré dobré ruční práci. Tento příběh mě osobně dostal. Tak třeba dostane i vás. Předávám slovo.

Brašnářství Roman Tlustý & spol. jsme založili s Romanem a Zuzanou Beránkovou před rokem. Roman je řemeslník srdcem, duší až k palcům na nohách, Zuzka zase pečlivá, šikovná na jemnější věci. Z branže určitě znáte ševce Radka Zachariáše. Radek je řemeslník par excellence, ale Roman Tlustý je jiný typ. Je to velký svéráz, zemitější typ člověka, a tím, že je skoro slepý, nedělá tak jemné výrobky. To „& spol.“, to jsme my všichni kolem Romana. Zuzana je duše výrobního týmu, je to moc šikovná návrhářka.

Já sám jsem do toho vletěl ve čtyřiceti po 15 letech v IT, řídil jsem roky softwarovou firmu, ale už jsem potřeboval svět jedniček a nul nutně změnit taky za něco zemitějšího, co by mělo větší smysl než psaní softwaru. (Pokračování textu…)