Všem lidem z oboru je jasné, že je nedostatek krejčích a ševců. Postupně stárnou a není nikdo, kdo by je mohl nahradit. Mladí se do řemesla nehrnou a i kdyby hrnuli, neexistují odpovídající učební obory. Zachování řemesla proto stojí na nadšení pár jedinců, jako je Jarda Gazda, ševcovský učeň Erika Martina Lawarta. Od první chvíle mě v dobrém slova smyslu učaroval svou diplomatickou a květnatou mluvou a neobyčejným životním příběhem, který si teď můžete přečíst i vy.

IMG_2125_web

Ahoj Jardo, mohl by ses prosím čtenářům představit? Co v této chvíli děláš?

Nikdy jsem nepřestal zkoušet a přicházet na to, co mě baví, takže aktivit mám celou řadu. Do devatenácti jsem vrcholově běhal, vystudoval jsem ekonomii a management na Newton College, nedostudoval jsem práva na Masarykově univerzitě.

Strávil jsem rok na stáži v jedné z dcer berlínského inkubátoru Rocket Internet, která v ČR provozuje seznamku eDarling.cz. Po návratu z Berlína jsem krátce pracoval v on-line marketingové agentuře h1.cz a teď se už druhým rokem učím šít boty u Erika Martina Lawarta.

Paralelně s touto pracovní náplní žije moje druhé, produkční já. Dříve jsem měl možnost pomáhat kapele Charlie Straight, na tuto spolupráci jsem navázal s kapelou Lake Malawi. Nyní mě zaměstnává práce na několika módních akcích ročně, zejména Mercedes-Benz Prague Fashion Week, na kterém nově vedu backstage.

Od jara 2015 mám tu čest být členem party v agentuře JAD Productions jako produkční.

IMG_2064_webJak tě napadlo jít do učení?

Po základce jsem chtěl jít na uměleckou dřevořezbu, ale prostředí učiliště mě tehdy natolik vyděsilo a odradilo, že jsem se nakonec i vzhledem ke sportovnímu rozvoji rozhodl pro sportovní gymnázium v Ostravě. Takže obrat k řemeslu pro mě znamenal vlastně návrat k zapomenutému záměru.

Určitě bych mohl rozvinout trochu otřepané vyprávění o potřebě tvořit reálné hodnoty. Fakt je ten, že pro mě řemeslo představuje ve srovnání s agenturním prostředím zenový klid, kdy se soustředím dlouhé hodiny na jednu věc. Umím si užít i všechen ten blázinec kolem módních akcí a jiných produkčních zakázek, nicméně řemeslo mi dává možnost namíchat si optimální pracovní mix, abych se ani z jednoho nezbláznil. Odskočit si z dílny párkrát za rok do produkčního mumraje, to je můj cíl.

Jak probíhalo tvé rozhodování? Odrazovala tě rodina nebo kamarádi?

Upřímně mi bylo celkem fuk, co si o tom kdo bude myslet. Kterýkoli pochybovačný argument mě pouze utvrzoval v tom, že se rozhoduji správně. Kdyby neměl nikdo nic proti, bylo by něco špatně. Pravda ale je, že povzbudivé reakce převažovaly.

IMG_2099_web

Mnohem zajímavější pro mě vlastně bylo sledovat, jak moje rozhodnutí obrátit si pracovní život vzhůru nohama působí na lidi samotné. Nejednomu se zalesklo v oku, jako kdybych právě oznamoval, že mě Willy Fog bere na cestu kolem světa. Chci říct, mnoho kamarádů, kolegů a lidí z okolí to chápalo jako neskutečně super, ale pro ně nedostupné dobrodružství.

U kolegů s rodinou, se závazky všeho druhu a nota bene hypotékou na krku bych to ještě tak nějak pochopil. U vrstevníků bez závazků mi ale mnohokrát zatrnulo z té rezignace na možnost vykročit ze svojí komfortní zóny a stát se tou v dětství pohřbenou policistkou, lékařkou, hasičem, kosmonautem, ševcem.

Jaký máš v tuto chvíli vlastně status? Jsi běžný pracující? Nebo student?

Student už bohužel nějaký ten pátek nejsem a vzhledem k věku ani být nemůžu. Pracuju na živnostenský list.

IMG_2095_web

Jaký je u nás potenciál živit se řemeslem?

Domnívám se, že velký. A že dál poroste.

Myslím si, že české učňovství je v bludném kruhu. Na jednu stranu se žehrá na nezájem o učňovské obory, protože mnohému rodiči je nepříjemné – a snad až trapné – dát dítě do učení. Můj kluk na to má (rozuměj na to studovat vysokou), tak přece nepůjde na učnák.

Na druhou stranu myslím, že tradice učňovství a pověst učilišť je skutečně dost poškozená. Když si dovolím zoběcňovat, učiliště v současnosti platí za odkladiště těch méně schopných, což je velká pohroma pro národ.

Stav řemesel tomu pak odpovídá. Obrázek, jak by asi vypadala lékařská péče, kdyby se přerušila kontinuita výuky medicíny, ať si každý domyslí. Přesně tak ale dnes vypadá nejedno řemeslo.

IMG_2055_webAle stejný problém trápí i mnohé vysoké školy…

Ritzerova mcdonaldizace vzala jedním švihem jak vysoké školství, tak učňovství. Každý musí mít nutně alespoň bakalářský titul, což nezbytně vede k devalvaci vysokého školství. Nejeden učňovský obor pak pošel na to, že se přizpůsobil konzumnímu způsobu používání věcí ve smyslu spotřebuj a vyhoď s nutným dovětkem – a jdi koupit nové. Z nábytkářů tak máme montéry dřevotřískových desek, z ševců zas lepiče upadlých podpatků.

A je nějaká naděje, že se to v dohledné době změní?

Tento hazard se surovinami si uvědomuje naštěstí čím dál více lidí, což dokazuje široká škála nejrůznějších iniciativ a myšlenkových proudů. Od extrémních poloh, jako je například zero waste způsob života, až po obyčejné neplýtvání vodou.

Na tuto udržitelnou notu hraje například pořízení si bot nikoliv na jednu sezonu, ale bot, které budu nosit desítky let a které lze opakovaně a za smysluplnou cenu opravit. Analogicky lze toto vztáhnout na téměř jakékoli řemeslo, byť ne u každého půjde nastavené pořádky změnit tak snadno. Konkrétně v odívání ale tento trend kvalitních, trvanlivých a opravitelných věcí už nastartovaný je. A myslím, že je záhodno jej následovat.

Toto je v souhrnu podle mě příslib skvělé budoucnosti řemesla, které zažívá renesanci a bude, respektive už je, možné se řemeslem pěkně živit.

Jak dlouho už se zaučuješ a co ses zatím naučil? Jak dlouho myslíš, že ti ještě bude trvat, než dokážeš udělat boty na špičkové úrovni od nuly?

Do salonu Lawart docházím od dubna 2014. Čili to nedávno byly dva roky. V zásadě, když pominu modelaci kopyt, dovedu od nuly ušít rámovou polobotku. Důležitý a zásadní moment ale je, jak dlouho mi to trvá a kolik chyb se mi podaří udělat. Celkem sebevědomě a rychle už jsem například schopný provádět většinu myslitelných oprav na spodcích bot.

Tu dokonavost z otázky bych si dovolil vypustit. Doufám, že nikdy nenastane moment, kdy si řeknu, že jsem “ušil špičkové boty”. Chorobná nespokojenost s vlastní prací je moje prokletí a požehnání zároveň.

IMG_2079_webDostal ses někdy do situace, kdy jsi nad svým rozhodnutím zaváhal? Kdy jsi chtěl hodit sny za hlavu a vrátit se do bezpečného světa on-line marketingu?

Nad svými rozhodnutími váhám dnes a denně. Tím ale nemám na mysli paniku co jsem to jenom udělal, že jsem se rozhodl zrovna takhle, myslím tím cílenou revizi činností, kterým věnuji čas a energii. Prostě aby měl člověk prostor na přemýšlení nad vlastním životem a tím, kam směřuje. Skvělou příležitost poskytuje dodržování nedělního volna. Tady se snažím mít na paměti Komenského veškeré lidské kvaltování toliko pro hovado dobré jest.

Čili hodit sny za hlavu? Nikdy. Váhat nad vlastním rozhodnutím? Neustále.

Jaký máš s Erikem Martinem Lawartem, svým mistrem, vztah?

Přátelsky důvěrný. A věřím, že by to ani jinak nešlo.

Měl jsi někdy problém přijmout jeho autoritu? Pokora není u mladých lidí příliš v módě. Asi není moc místa na demokracii?

Pokorný se snažím být ve všem celý život a k řemeslu nepřistupuji jinak. Co se týká řemesla samotného, pochopitelně mám občas “super nápad”, ale marná práce, ono už to ti přede mnou opravdu všechno vymysleli. Jinak v obecné rovině se mnou Martin nejedná z pozice nadřízeného, naopak myslím, že dovedeme fungovat jako kolegové – partneři.

Jak vnímají tvoji cestu kamarádi a známí? Podařilo se ti někoho překonvertovat?

Často, když někoho potkám po delší době, se mě dotyčný ptá, jestli ještě šiji boty. Jako kdyby nemohl uvěřit, že to fakt nebyl jenom dočasný rozmar. Co se týká “konvertitů” v mém okolí, vnímám u řady lidí pnutí jednoduše dělat to, co je baví a naplňuje. Nemusí to být nutně řemeslo. Kamarádům, kteří stojí na téhle křižovatce a rozhodují se, rád dodávám sebevědomí a povzbuzuji je.

Zní to nadneseně, ale je třeba si uvědomit, že požíváme luxusu žít v míru a s takovou mírou svobody, že skutečně můžeme dělat to, co se nám zlíbí. Nesebrat odvahu dělat to, co mě táhne, je v takových příznivých podmínkách hrdelní zločin na sobě samém.

Myslíš, že se tvoje cesta dá zopakovat? Kdyby se někdo chtěl stát ševcovským učněm, co by měl udělat?

Zcela jistě dá a jsem si jistý, že právě teď tuhle cestu prodělává spolu se mnou mnoho nadějných řemeslníků, o kterých v budoucnu uslyšíme. Anebo taky neuslyšíme, ale dotyční budou zkrátka dobře odvádět svoji práci a mít z ní spolu se svými zákazníky radost. A budou šťastní.

Hlavním předpokladem stát se (nejen) ševcovským učněm, je patrně odhodlání, horlivost a pokora. Řemeslo prostě není McDonald, kde stačí nezapomenout na okurku.

IMG_2010_webJak běžný zákazník může poznat kvalitní boty? A kde vlastně nakupuješ ty?

Dobrým vodítkem – zjednodušujícím celé martyrium výběru – je pochopitelně spolehnout se na osvědčenou značku. Pokud člověk tu svoji teprve hledá anebo se třeba rozhlíží po lepší, jediná univerzální odpověď je být dobrým zbožíznalcem.

Stejně jako je tomu u jakéhokoli jiného řemesla nebo třeba u jídla, musí se člověk především vyznat. Základní znalost výrobních postupů, materiálů, střihů, zkoumání detailů zpracování… To je elementární předpoklad k nákupu bot v očekávané kvalitě, která odpovídá ceně.

Nutně bych nezatracoval boty z řetězce za řekněme 2 000 Kč, nepochybně mají svoje místo na trhu. Ano, je více než pravděpodobné, že taková bota bude ušitá například ze zalakované štípenky. Konstrukce lepená, kdy celý spodek bude jedna prefabrikovaná přilepená komponenta. Podpatek takové boty bude pravděpodobně voštinový, tedy dutý a po prochození patní části neopravitelný.

Pokud se zákazník zlobí, když mu taková bota vydrží sotva sezonu, není to problém oné boty ani obchodníka, který mu botu prodal. Je to věc zákazníkovy neznalosti a nesmyslných očekávání. Reklamační politika některých řetězců a fakt, že nezřídka boty podobné cenové úrovně nevydrží ani doslova pár procházek, je na jinou debatu.

Na další debatu by vydala i snaha výrobců zákazníky klamat. Zcela typickým příkladem jsou falešně prošité rámky anebo i falešně prošitý pochozí materiál. Poukaz na estetickou funkci je čistý alibismus a byl by ospravedlnitelný, kdyby ono falešné prošití ve značné části zákazníků nevyvolávalo mylný dojem, že se jedná o šitou konstrukci.

Co se týká mě osobně, kvalitnější obuv než zmíněné boty za pár set až tisíc korun z řetězce jsem začal objevovat vesměs díky zahraničním outletům. Botník mi proto před pár lety zaplnily veskrze módní značky jako je Ferragamo, Prada nebo moje oblíbené Fratelli Rossetti.

Až později jsem začal objevovat svět tradičních ševcovských domů, jako je John Lobb, Lázslo Vass, Berluti a další. Žádný pár od jmenovaných značek ale bohužel nevlastním a už asi ani vlastnit nebudu, protože u ševce je jakákoli odpověď na otázku Proč nenosíš vlastní boty? špatná.

Ze všeho nejvíc tak pochopitelně vytěžuji moje vlastnoručně šité boty.

Na závěr mě napadla taková paralela, nechtěl by ses stát takovým Adamem Gebrianem (známý popularizátor architektury) řemesla?

Kdybych tu paralelu měl vzít do důsledku, znamenalo by to stát se, stejně jako Adam Gebrian, odborníkem – teoretikem svého oboru. Přirovnání je to hodně odvážné, ale pochopitelně bych byl rád, kdyby se mi podařilo dosáhnout i na jistou úroveň teoretických znalostí přesahujících prostou výrobu. Momentálně u mě významně převažují znalosti praktické a bohužel to nevypadá, že by české vysoké školství nabízelo možnost potřebné teoretické znalosti načerpat.

Nezbývá mi tak nic jiného, než čerpat z knih, otevřených zdrojů a pochopitelně od starších sdílných kolegů.

Napsal Pavel Králíček
Pravého gentlemana jsem založil v roce 2011 a od té doby na něm dokumentuji svou cestu k gentlemanství. Kromě toho studuji na VŠE, provozuji Gentleman Store a s kolegou Honzou nově také John & Paul, značku košil pro štíhlé muže. Rád se zaměřuji na články o botách, které jsou takovou mou osobní specializací. Rád vám s čímkoliv poradím, stačí mi napsat.