Radek Zachariáš: Švec na síti

Na rozhovor s Radkem Zachariášem jsem se poctivě připravoval, ale realita byla nakonec úplně jiná. Na úvod jsme se začali spontánně bavit o moderních technologiích, až po čtvrt hodině jsem si vzpomněl, že bych vlastně měl vést nějaký rozhovor a klást předpřipravené otázky. Jakmile jsem je ale vytáhnul, opáčil pan Zachariáš, že je to nuda, že takové otázky má každý. A měl pravdu. Tak jsem otázky zase schoval a pokračovali jsme v rozhovoru bez nich.

Následuje vyprávění o sociálních sítích, budoucnosti ševcovského řemesla i problémech s novými informacemi. Pokud si chcete přečíst spíše něco o výrobě luxusních ručně šitých bot, doporučuji rozhovory, které vyšly jinde:

• Nejraději bych šil jen z krokodýla, říká švec Radek Zachariáš (Xman.cz)
• Šije boty na míru i Schwarzenbergovi. Stojí 30 tisíc i více
• Radek Zachariáš: Život ševce do dlaně vepsaný
• Radek Zachariáš: Rozpoznat kvalitní boty není jednoduché, ale dá se to naučit

Marketing na sociálních sítích

Po odchodu mého bývalého kolegy Erika Martina Lawarta jsem zůstal v dílně na Felbabce sám, tak jsem si říkal, že bych potřeboval nějakou interakci s dalšími lidmi. Nemohl jsem jen čekat se svým webem, až se mi ozve nový zákazník. To by byla nuda.. Potřeboval jsem se seznamovat s novými lidmi.

Nemohl jsem jen čekat, až se mi ozve nový zákazník.

Kdysi jsem používal Nokii a vůbec jsem nechápal, k čemu je Facebook. Když jsem potřeboval na internet, tak jsem jednou za týden zapnul staré písíčko a přečetl si ten jeden email, co mi přišel a odpověděl na něj. Celé mi to začalo dávat smysl až s nákupem iPhonu. Když je člověk neustále online, může se přihlásit kdykoli, najednou mi to všechno do sebe zapadlo. Pro mě to bylo otevření nového světa. Všechno bylo najednou hrozně přirozené.

Na Instagramu mě baví hlavně zpětná vazba

Průlomovou sítí pro mě byl Instagram, používám ho už asi dva roky. Vyhovuje mi, že nabízí okamžitou zpětnou vazbu – vyfotím fotku, lidé ji hned vidí, pochválí mi ji, okomentují… Všechny fotky fotím iPhonem, nejčastěji přímo přes Instagram nebo základní aplikací Fotoaparát. Kromě toho mám asi dalších 20 fotoaplikací. Sám sebe fotím na samospoušť, používám aplikaci Moment, která vyfotí až 10 fotek za sebou s vteřinovým intervalem. Díky tomu můžu zkoušet různé pozice, kompozice a světlo. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby mě někdo fotil a aranžoval, ale musím si vystačit s tím, co mám, v dílně jsem jenom sám s kočkou.

Co mi působení na sociálních sítích přineslo?

Je skvělé, že díky sociálním sítím se o mně více ví i mezi novináři. Ta popularita je prostě rapidně vyšší, než když tam nejste. Novináři se mi ozývají, také mám nabídky zúčastnit se soutěží (např. Živnostník roku)… Je pravda, že dřív na sociálních sítích moc mých zákazníků nebylo, ale jak postupně mládnou, už mě i sledují online. Na Facebooku, Twitteru i jinde.

Moji zákazníci si mě díky sociálním sítím mohou mnohem lépe zmapovat. Nejdřív si o mně přečtou článek, pak mě zkouknou na sociálních sítích, udělají si obrázek a teprve pak se ozvou. Jsem pro ně prostě relevantnější, než kdyby mě vůbec nenašli na Googlu. Když vidí, že mám 1000 followerů, a kde se o mně píše, logicky to v nich vzbuzuje důvěru.

Pro živnostníky jsou sítě povinnost

Myslím si, že by lidé měli pracovat na povědomí o své osobě. Spoustu lidí zastává názor “já nikde být nechci”, ale to je o ničem. Když chce člověk být živnostník a mít zákazníky, je podle mě v dnešní době nutné se nějak na sítích prezentovat. Jak? To je otázka. Možná to jde bez Facebooku, mít třeba blog, ale nějaká forma prezentace je nutná.

Hlavně pořád přemýšlím, jaký má smysl být na různých sítích, jaké tam dávat příspěvky. Když se dozvím o nějaké nové síti, zaregistruju se a snažím se jí přijít na kloub. Například jsem se dozvěděl, že Snapchat je strašně populární, někdo ho chce koupit za 3 miliardy, tak mě to přirozeně zaujalo. Chci vědět, o čem je a přijít na kloub tomu, jak ho využít pro svoji propagaci.

Nové podněty, noví lidé

Nevýhoda toho, že jsem pořád v dílně sám, je ta, že nemám možnost se tolik scházet s novými lidmi. Kdo tu možnost má, má výhodu, že může nasávat nové věci a podněty, ke kterým se já tak jednoduše nedostanu. Snažím se to dohnat sociálními sítěmi, ale sleduju pořád ty samé lidi a je hrozně těžké dozvědět se skutečně novou informaci. To je můj největší momentální problém, který pociťuji.

Když jsem byl v dílně ještě s panem Lawartem a ostatními, dozvídal jsem se spoustu nových informací. Až na to, že pak jich je tolik, že vás to zdržuje. Pořád se kecá o ničem a nedělá se. Teď mě nic nezdržuje, ale zase mám novinek málo.

Učení se řemeslu

Co se řemesla týče, jsem vlastně samouk. Všechno jsem se učil metodou pokus-omyl. Samozřejmě jsem koukal na různá videa, sháněl si informace, ale žádné formální vzdělání nemám. Učil jsem se jen od jediného ševce, který kdysi pracoval v družstvu Obuna a nějakou dobu jsem s ním měl opravnu obuvi.

Nejdřív si každý švec samozřejmě šije boty sám na sebe a na nich se učí. Vždy si je vědom každé drobné chybky na botě, která jí ale dává onu osobitost ruční práce. Navíc se dá bota v každém okamžiku výroby zkazit, což je na procesu učení nejtěžší. Celek se skrývá z drobných detailů a i když nejsou dokonalé, tak ve výsledku malé chybičky výrobek zlidšťují.

Co bude s ševci dál?

Co se týče pokračování řemesla a předávání mých zkušeností, teď je pro mě těžké překonat aktuální stav a udělat krok k tomu, abych mohl mít nějakého učně. Nemůžu si dovolit věnovat se někomu denně po několik hodin a nepracovat na svých zakázkách. A v menším rozsahu to nemá příliš smysl.

Spousta mladých lidí se nyní učí na designových školách, hlavně holky. Občas mi napíšou a na něco se zeptají, i když teď spíš chodí za mým bývalým kolegou, který je v Praze a je víc zapálený do učení, já na to moc nejsem.

Mistři, tovaryši, učedníci

Za starých časů to bylo rodinnější, existovala hierarchie. Mistr měl tovaryše a učedníky. Učedníci byli vlastně jen pomocná síla bez nějakých práv. Za nějakou dobu se z nich stali tovaryši a dělali drobnou práci, za kterou měli zodpovědnost. Po pár letech se z tovaryšů stali mistři a mohli si otevřít vlastní dílnu. A celá společnost byla nastavená na tento systém: mistři si mohli tovaryše vyměňovat mezi dílnami a mladí lidé počítali s tím, že někde budou rok i více pracovat bez nároku na honorář s tím, že mají šanci se naučit řemeslo, které je pak bude celý život živit.

Obdobný systém může fungovat v rodinách, kde má mistr syna, kterému řemeslo může předat. Já bohužel syna nemám a ani mít nebudu, takže řemeslo nemám předat komu. Kvůli tomu je u nás rozvoj řemesla dost pomalý. Každý se učí na vlastní pěst a neexistuje zde žádný učňák, který by mladé ševce vyučil. Sejde se třeba 5 lidí v ročníku, kteří by o řemeslo zájem měli, ale kvůli nim se třída neotevře.

Svět za luxusními botami

Hodně ševců je v současné době na začátku a dělají věci, které nejsou na nejvyšší úrovni. Nejsou luxusní, ani drahé, jsou pro širší veřejnost. Dokáží se tím uživit a třeba nechtějí ani šít luxusní boty, protože jim stačí, dejme tomu, ortopedické boty. Na to dělat stále lepší boty musíte mít ambice. Někdo je nemá, proto zůstane u šití ortopedických nebo šermířských bot a na tom není vůbec nic špatného. Takoví lidé mají svůj styl, ten se jim líbí, dělají ho a jsou spokojení. Není pravidlem, že by někdo stoupal po určitých úrovních tak jako já.

Ne každý chce chodit v obleku, někomu vyhovuje nosit džíny a jedny boty a řeší a vyžívá se v jiných věcech. Ne pro každého jsou luxusní společenské boty ta nejvyšší meta. I v jiných oborech jsou lepší a horší výrobci a i oni mají kam směřovat, jen směřují jinam než já. Mají vzory v cizině, chtějí používat lepší materiály, nebo si chtějí i sami kůže vyrobit. Možností je spousta. Každý si jen musí najít své směřování a své místo.

Vyrábět jen jedny boty

Na Instagramu třeba sleduju firmu Cobra Rock, kluka a holku, kteří kdesi na americkém zapadákově šijí kovbojské boty. Jeden styl, jedna barva, jedna kůže. A nestíhají je vyrábět. Oni zúžili možnosti a varianty a vytvořili jeden svůj výrobek, který je natolik dobrý a tolik mu věří, že nemusejí nabízet stovky variant a barev. Mým snem je být jako oni.

A jestli by to nebyla nuda? Jak se to vezme… I vyrábět 10 druhů bot může být nuda. Je to spíš v hlavě, není to ve výrobku, ani v tom, co děláte.

Na tom příkladě jsem ale chtěl demonstrovat, že každý si může najít svůj obor, svoji skulinu a je blbost říct si “Když to dělá Zachariáš, tak to už pro mě není místo”. Nesmysl. Každý si dokáže vymyslet něco, v čem bude dobrý a najde si svého zákazníka. Ale musí si věřit, musí to mít smysl a musí do toho jít naplno. Nemá smysl to dělat napůl, jen tak jako.

Sledovat pana Zachariáše můžete na:

• Facebooku
• Twitteru
• Instagramu
• YouTube