Pravý Gentleman

Před pár týdny jsem se cestou do salonu Erika Martina Lawarta stavil v nedalekém antikvariátu s cílem nakoupit knihy o módě z dob minulých. Slavil jsem úspěch a 4 exempláře si pořídil. Jako první jsem se pustil do publikace od Želmíry Živné s názvem Šaty dělají člověka.

Jedná se o zajímavý průřez historií módy od prvopočátků až do druhé poloviny 20. století, kde už objevíme socialistický podtón. Průběžně jsem si dělal výpisky nejzajímavějších pasáží – mimojiné proč by se ženy měly stydět, jak se dostalo hedvábí do Itálie, kdo do Evropy přinesl kalhoty atd.

Pasáže z knihy jsou dále v článku běžným textem, své komentáře jsem doplnil kurzívou.

---

Muž vyjadřuje oblečením svou moc, žena krásu.

Jedna z možných odpovědí na otázku, proč bychom se vlastně měli jako muži snažit pěkně oblékat.

Ve starém Řecku a Číně se domnívali, že se lidé oblékají proto, aby se chránili před zimou. Autoři Bible zase věřili, že oblečením se člověk chrání před studem.

Dějiny módy nejsou dějinami nejsou dějinami skromnosti a praktického významu oblečení, ale dějinami výrazu sebevědomí, moci a pojetí krásy.

Až do našeho (myšleno 20.) století se lidé většinou oblékali tak, že oděv zakrýval či zkresloval přirozený tvar jejich těla.

Zajímavé – dnešní praxe vypasovaných obleků, slim fit kalhot a legín u žen není rozhodně samozřejmá. Ani trendově, ani konceptuálně.

První civilizace vznikly v mírných pásmech a jejich obyvatelé se oblékali dávno předtím, než lidé z Ohňové země v Jižní Americe, kde je značná zima. Primitivní člověk se neschovával před zimou do oděvu, ale do jeskyně. Dodnes se Eskymák svlékne do naha, když vstoupí do iglú. A když japonské rybáře překvapí na moři déšť, svléknou šaty, schovají je na suché místo a po dešti se obléknou.

Člověk odpradávna nosil šaty, míní badatel Langner, aby překonal svůj pocit méněcennosti a cítil se nadřazený živým tvorům, pak i členům rodiny a kmene, získal si obdiv druhých.

Kalhoty byly původně barbarské – urození Římané zásadně nosili tógu a Barbary pohrdali.

Základní principy odívání jsou ovinovací, košilovitě kytlicový (základ evropského odívání), orientální princip turecko-tatarský a mongolský, tzv. kaftanový.

O podobných věcech člověk často nepřemýšlí, ale trocha teorie nezaškodí.

Hedvábí do Evropy přenesli dva mniši – Ibas a Mikuláš. Vydlabali si ve svých holích dutiny a v nich přenesli vajíčka bource morušového až na byzantský dvůr.

Roku 1204 se vrátil z křížové výpravy benátský dóže Dandolo a z rozbitého Cařihradu si přivezl jako kořist chov bource morušového. Chov bource a výroba hedvábí se pak rozšířily po celé severní Itálii a do jižní Francie.

Není náhodou, že spousta kvalitních výrobců kravat se nachází právě v Itálii.

Světec Klement Alexandrijský říká, že žena by se měla stydět, kdykoliv si vzpomene, co je zač.

Trochu vytrženo z kontextu, ale stejně: militantní křesťanství ve středověké praxi.

Commodian je dokonce proti jakémukoliv barvení. Barva je podle něj „zbytečná pro zdraví, přitahuje lačné oči, a navíc je falešná, protože kdyby Bůh chtěl, aby vlněné šaty byly červené, byl by stvořil červené ovce„.

S takovou logikou polemizovat ani nelze.

Teprve v gotice se šití šatů svěřuje specialistům – krejčím. Je to z toho důvodu, že poprvé musí oblek skutečně padnout, tedy kopírovat tvar těla. Větší důležitost ale připadala střihačům/kráječům látky – ze slova „krájet“ pochází i výraz „krejčí“.

Střihači si svou vážnost zachovali dodnes – v tradičních krejčovských dílnách jsou střihači v hierarchii nejvýše, podle nich se často salony jmenují, i když oblek skutečně šije někdo jiný.

Jedna z nejstarších knih poučujících, jak sestavit střih, je kniha španělského krejčího z roku 1579. U nás je nejstarší Kniha služební na mistrovství staroměstských krejčí v Praze z roku 1685.

Díky tomu, že se oděvy šily podle šablony, podléhaly snadněji různým změnám, protože šablony se daly obkreslovat a kopírovat. Díky tomu se mohly oděvy šít i v malé míře do zásoby, což umožnilo konfekční prodej a šíření módy.

Na dvoře Ludvíka XIV. (Král Slunce) se nosily červené punčochy a už můžeme mluvit o základních částech pánského obleku – kalhotách, saku a vestě.

Tak odtud pocházejí červené ponožky! V módě se všechno vrací a opakuje.

Ze stejné doby pochází také zvyk chodit vevnitř bez pokrývky hlavy – muži měli čím dál tím větší paruky a klobouky nosili jen v podpaží na okrasu.

Čím vyšší podpatky, tím nižší morálka.

Dalo by se říct, že platí dodnes.

Francouzská revoluce urychlila nejzásadnější změnu ve vývoji oblékání mužů v dějinách. Do té doby muži i ženy soutěžili, kdo bude oblečen nádherněji. Od konce 18. století je muž oblečen dobře, umí-li nosit s elegancí jednoduchý oblek. 

Opakovaně tvrdím, že to máme jako muži mnohem jednodušší.

Nejvíce se o prosazení nové anglické módy prosadili mladí angličtí dandyové. Žili na konci 18. a v prvních desetiletích 19. století. Jejich králem byl George Bryan Brummel, zvaný Beau. Brummelovým tajemstvím byla prostota. Vyhýbal se křiklavým barvám, nenosil šperky a zbytečné doplňky.

V jednoduchosti je krása.

V roce 1824 byl v Paříži otevřen první obchod s konfekcí, jehož cílem už nebylo obalit chudšího člověka do nějakých hadrů, ale dát mu levnější a přitom jakž takž slušně vypadající oblek.

V celých lidských dějinách vládl v oblékání takzvaný hierarchický princip, česky řečeno, šaty dělají člověka.

Vědecká teorie potvrzuje lidovou pravdu.

Naši předkové se začali oblékat ze 3 důvodů: užitkový, hierarchický a svůdný princip.

Naši pradědečkové by bez vesty nemohli ani do hospody. (Pokračování textu…)