Začít nosit kapesníček v saku vyžaduje už tak dost odvahy (v české společnosti), nemůžete riskovat nejistotu z toho, že ho máte v kapsičce „špatně“. Připravil jsem jednoduchý obrázkový návod, jak složit kapesníček čtyřmi základními způsoby.
Možná to nevíte, ale za poslední rok a půl jsem napsal spoustu článků pro blog Muži v Česku.
Jejich seznam naleznete pod mým autorským profilem.
Obzvláště hrdý jsem na tyto, seřazeny dle oblíbenosti:
Pokud tedy nemáte co číst, můžete si je postupně projet…
Semišové boty jsou moje oblíbené, protože nevyžadují téměř žádnou údržbu. Pokud je ovšem dostatečně často impregnujete. Může se samozřejmě stát, že vám někdo stoupne na nohu, hloupě zakopnete, nebo se projdete blátem a boty si ušpiníte. V takovém případě nastupuje proces mytí a čištění.
Já své semišové Loake Aldwych myl poprvé po roce. Jak na to?
Ať už si chcete koupit jakýkoli oděv, existuje několik základních způsobů výroby: konfekce, měřenka, nebo zakázková výroba. Že 90 % lidí stačí konfekce neznamená, že ostatní způsoby výroby nemají na světě svoje místo.
Tento článek píšu proto, že pro mě osobně bylo naprosto nepředstavitelné, že bych si kdy mohl nechávat oblečení šít. Hlavně proto, že jsem o takové možnosti ani nevěděl.
Konfekce z pohledu zákazníka funguje jednoduše: jdete do obchodu, kde si vyberete ze zboží, které je zrovna skladem ve „vaší“ velikosti, zaplatíte a ihned odcházíte s kusem oděvu v tašce.
Pro ideální výsledek je často dobré ještě navštívit švadlenu a nechat si zkrátit nohavice, vyštíhlit košili nebo oděv upravit jinak.
Na konfekci není vysloveně nic špatného, ale pro určité kategorie oblečení se hodí víc než pro jiné. Konfekce je vyhovující pro veškeré doplňky, svetry, spodní prádlo i boty. Pro košile bych doporučoval měřenku, na obleky a pláště zase exceluje zakázkové šití.
Made to measure (česky „měřenka“) je základní způsob nekonfekčního šití, kdy je zákazník změřen, může si vybrat detaily v rámci daných kategorií (knoflíky, obšití, …) a na tomto základě se teprve daný kus oděvu vyrábí.
Střih nevzniká od nuly, ale pouze se upravují základní konfekční střihy. Dosáhnete tak 95% výsledku, ale skutečně výrazné odlišnosti od normálu dostatečně vykompenzovat nedokážete.
Zakázkové šití je skutečný král krejčovského řemesla. Zákazník si může vybrat skutečně vše od látky až po speciální kapsy a výsledný kus oděvu vzniká naprosto od nuly přesně podle jeho fyziognomie.
Pro dokonalý výsledek je nutné absolvovat 2 zkoušky se zkušeným krejčím, díky tomu ale např. oblek padne doslova jako druhá kůže.
Máte nějakou zkušenost se šitím na míru, nebo made-to-measure? Jaký byl výsledek?
Když jsem byl mladší, byla mojí biblí obsáhlá kniha Přítel lesa. Možná ji máte doma také. Zapaloval jsem oheň, kdykoliv to jen šlo a jednou jsem si i vykopal vlastní ohniště, ve kterém jsem se snažil celý den udržet co nejmenší oheň. Co minutu jsem přikládal deseticentimetrové klacíčky, ale dokázal jsem to. A schopnost zapálit a udržet oheň mi zůstala.
Teď nemyslím ani za pomoci křesadla a troudu, ale jednoduše pomocí zápalek/zapalovače a dřeva, co člověk najde v lese. Bez papíru. To mi přijde jako přesně ta správná úroveň, kterou by měl každý muž a gentleman ovládat.
Včera jsem byl v centru Prahy fotit dobře oblečené lidi. Strávil jsem tam 3 hodiny a viděl jsem jich přesně 5. Tak jsem se dnes rozhodl, že ve spolupráci s mým kamarádem Víťou Musílkem nafotím alespoň 3 „outfity“, jak by to taky mohlo vypadat. Všechno, co má na sobě, pochází z jeho skříně.
Červená vestička je klasika. K ní tmavě šedé sako, námořnicky modré kalhoty a černé boty. Konzervativní, ale přesto super.
Lahvově zelené manšestráky a tvídové sako. Intelektuálové přidají i dýmku. V tomto ohledu je nasprejovaný nápis na lavičce níže hodně vtipný.
Pokračujeme v podzimních barvách – béžová, hnědá, zelená. Jen si s tím trochu pohrát.
Jak se vám fotky líbí? Mám nafotit další díl? Inspirovali jste se alespoň trochu?
Společenských a obecně stylových bot je mnohem více, než se na první pohled zdá. Sám jsem dlouho objevoval pojmy typu „oxford“, „derby“, „brogue a podobně. Na speciality typu kombinovaných bot jsem narazil až mnohem později.
Rád bych se podělil o svou dosavadní znalost všech možných typů bot. Zároveň tento seznam může sloužit jako inspirace, až se budete chtít posunout na vyšší úroveň než klasické černé oxfordky.
Oxford
Oxfordky jsou základ, těmi nejde nezačít. Jedná se o klasické polobotky s uzavřeným šněrováním. Nezdobené a v černé barvě to jsou vůbec nejformálnější boty, které můžete obout.
Lidé jako já s vyšším nártem by měli dát pozor, aby tkaničky botu dobře sešněrovaly a nevznikala mezi svrchními částmi kůže příliš velká mezera.
Wholecut oxford jsou již podle názvu boty vyrobené pouze z jednoho kusu kůže. Jedná se o mírně náročnější způsob výroby, ale na druhou stranu boty působí celistvěji, nemají žádné švy, za které by se zachytával vosk a v ideálním případě padnou jako rukavice.
Na jejich šití se mimo jiné specializuje Radek Zachariáš, z jehož dílny jsou i ukázky níže.
Oproti oxfordkám mají tyto boty něco navíc, tzv. derbu. Derba je část boty, která je našita na svršku boty a která tvoří tzv. otevřené šněrování. Díky tomu jsou tyto boty trochu méně formální, ale vhodné na každodenní nošení.
Zejména v posledních letech zaznamenávají tyto boty s „mnišskou sponou“ nebývalý vzestup. Rozlišují se podle počtu spon na monk, doublemonk a v ojedinělých extrémech i na triple monk shoes.
Výhodou je, že se vám nikdy nerozvážou tkaničky.
U nás tyto boty uvidíte těžko, leda v golfové verzi. V Americe ale patří ke staré klasice. Poznáte je jednoduše: v prostřední části mají odlišně barevný kus kůže ve tvaru sedla.
Alespoň v mojí mysli byly mokasíny vždy spojeny s iluzí stáří a dědkovství. To proto, že jsem za svůj mladý věk žádné pořádné mokasíny neviděl, jen typicky české splétané kožené. Obecně jde ale o skvělou a pohodlnou letní obuv, která u nás ještě není příliš rozšířená a muži se jí trochu zbytečně obávají.
Nejklasičtější mokasíny jsou tzv. penny loafers, které za svůj název vděčí vysokoškolským ivy league studentům, kteří si do těch svých (nejlépe Bass Weejuns) vkládali penny, tedy drobné mince.
Mokasíny s třásněmi jsou můj soukromý favorit. Podle mého názoru vypadají naprosto famózně.
Firma Gucci sice vyrábí mokasínů spoustu, ale jen jeden typ si vydobyl status legendy. Klasické mokasíny Gucci jsou vyrobeny z jemné kůže, poznávacím znamením je stříbrná spona ve tvaru udidla.
Za vynálezce driving shoes můžeme považovat firmu Tod’s. Ta jako první přišla s měkkými koženými mokasíny s podrážkou z gumových nopků, která pokračuje až nad patu. Na řízení jsou ideální, ale dá se s nimi chodit i po městě. Jen nemají příliš dlouhou životnost.
Vyšší kotníkové boty začnou být aktuální zejména s úderem podzimu. Častý omyl je, že se do společnosti příliš nehodí, spíš tak na pole, na túru nebo na vesnici. Nicméně, jak nám ukázal Gianni Agnelli, vyleštěné vysoké boty se dají nosit i k obleku. Protože mezi námi, jejich větší část stejně pod kalhotami není vidět, takže si toho málokdo všimne.
Perka poznáte jednoduše podle toho, že nemají žádné tkaničky, ale nazouvají se jednoduše za pomoci gumových klínků po stranách.
Desert boots se poprvé osvědčily v armádě – vojáci je nosili jako pouštní obuv. Ty pravé desert boots mají podrážku ze surové gumy a jsou vyrobeny pouze z jedné vrstvy kůže bez podšívky, aby v nich nebylo takové vedro. Originál si můžete koupit od firmy Clark’s.
Použil jsem fotky z HerringShoes, snad je odkaz postačující.
Znali jste všechny druhy bot? Které pro vás byly neznámé? Chybí vám zde některé?
Britská lifestylová značka Barbour je pro mě pořád trochu záhadou. Neznalý vnější pozorovatel na ní uvidí těžko něco zajímavého, ale jakmile se jednou stanete součástí příběhu, není cesty zpět. Barbour je ztělesněním britského venkova: rodinnou firmu vzniklou v roce 1894 vlastní už pátá generace, která stále vyrábí neskutečně kvalitní a odolné ručně šité bundy. Kromě toho spoustu dalších věcí, ale …
Jeden z mých dávných cílů bylo napsat a dát ke stažení můj vlastní ebook. A ten jsem si nyní splnil. Pro nedočkavé, stáhnout si ho můžete zde.
Už podle názvu je patrné, čeho se týká: jsou to kvalitní boty. Zatím se určitě nejedná o všeobjímající publikaci, spíše ji beru jako takovou první verzi, kterou budu na základě zpětné vazby a vlastních nápadů dále rozšiřovat. Rád bych vás tedy poprosil – pokud si knihu stáhnete a přečtete, napište mi prosím (i negativní) zpětnou vazbu, abych ji mohl dále zlepšovat.
Stahujte zde. A díky!
Některé věci na první pohled nedávají smysl, ale mívají historické opodstatnění, které ale často balancuje na hranici zapomnění. Stejné je to i se zapínáním pánského a dámského oblečení.
Pokud jste si nikdy omylem nic dámského nezkoušeli, vlastně ani nemusíte tušit, že se dámské oblečení zapíná opačně. Tedy že má knoflíky na levé straně. Proč vlastně?
Úplné pravdy se těžko dohledat, proto jsme odkázání na více či méně reálné historky. Ohledně tohoto fenoménu existují hned dvě.
Historka první – za vše mohou služkyDříve i nyní se muži oblékali sami – nepotřebují na to žádnou pomoc a ani by ji nechtěli. Zároveň jsou lidé většinou praváci, proto jsou knoflíky na pravé straně košile, aby se lépe zapínaly.
Na druhou stranu ženy často potřebovaly služky k tomu, aby se dokázaly obléknout do sofistikovaných mnohovrstevnatých šatů. Ty k nim přistupovaly zepředu a bylo tedy logické, že se jim jednodušeji knoflíky zapínaly, pokud byly vlevo.
Dnes už téměř nikdo své služebnictvo nemá, ale některé zvyky a standardy jen tak nevymřou.
Druhá historka je trochu nepravděpodobnější, původ odlišného zapínání přisuzuje jízdě na koni. Dříve totiž ženy seděly na koních při jízdě bokem, levým bokem ve směru jízdy. Pokud by měly stejné zapínání jako muži, mezerou mezi knoflíky by jim vítr foukal pod kabát, košili atd.
Co je na které historce pravdy už dnes těžko někdo posoudí, ale baví mě je sbírat a dozvídat se nové a nové. Člověk si pak připadá, že více „rozumí životu“.
Věděli jste, proč se pánské a dámské zapínání liší? Znáte tyto historky, nebo máte ještě jinou?