Představte si ten nejlevnější a nejhloupější telefon, který jde dnes koupit. Stojí 400 Kč a vyrábí ho Alcatel. Tak přesně ten jsem používal poslední 2 měsíce. A byly to nejlepší 2 měsíce za hodně dlouhou dobu.

Můj první iPhone byl 3G. Pak jsem měl čtyřku, pak pětku. To je nějakých zhruba 6 let, stokrát denně, každý den. Až jsem si vypěstoval solidní závislost. Taková ta klasika – usínáte s ním, probouzíte se s ním, vytahujete ho z kapsy v každou volnou minutu každého dne.

A i když se občas objeví článek, ve kterém autor nadšeně evangelisticky píše o tom, jak je to super obejít se bez iPhonu, jak se vzdal internetu nebo sociálních médií, s trochou skepse si říkáte, že to přece nemůže být zas tak super. Vždyť se přece nic neděje. Notifikace sem, notifikace tam. Aspoň jsem v obraze.

Ale děje se toho hodně.

Bez iPhonu jsem se ocitnul vlastně náhodou. Na letišti směrem do Paříže mi spadnul a rozbil se, takže jsem se ty 3 dny musel obejít bez něho. Navíc v Paříži. A byly to nejlepší 3 dny, co si pamatuju.

Přes den jsme chodili po městě podle papírové mapy (!), o památkách jsem si četl jen v průvodci bez toho, aniž bych si mohl vygooglit víc podrobností, nikdo mi nepsal, nevolal, neposílal snapy, nedostal jsem se na e-mail, nic. Měl jsem božský klid na to zaměřit celou svou pozornost na vychutnávání Paříže. A bylo to super.

Po návratu domů mi to došlo – ach jo, teď si budu muset dát iPhone opravit. Bude mě to stát 2500 Kč za už pomalý a trochu zastaralý mobil, který mě spíš štve než dělá radost. Stojí mi to za to?

Možná ne.

Trvalá řešení jsou moc dramatická, ale měsíc se dá vydržet leccos. Tak jsem si řekl, že to na měsíc zkusím s pravěkým telefonem a uvidím, co se stane. Pořídil jsem v Alze hloupoučký Alcatel za 400 Kč, sehnal adaptér na SIMku (aby byla větší!) a pokusil se fungovat.

Neměl jsem v něm žádné kontakty (jsou na iCloudu přeci), takže když jsem někomu chtěl zavolat, musel jsem si prve vyhledat číslo na Macu. Zprávy jsem vyťukával na devítitlačítkové klávesnici. Takže spíš nevyťukával, protože je to hrozná práce. Při čekání na tramvaj mě mobil nezabavil ani na 30 vteřin, protože největší zábava v něm je maximálně projíždět kontakty tam a zpět. Nebo rozsvěcet a zhasínat svítilnu. To není moc.

Chtěl bych napsat, že první dny byly těžké, ale ani nebyly. Zčásti proto, že některé činnosti jsem začal o to více dělat na Macu – psaní na Messengeru, kontrola Facebooku a tak dál. Ale když jsem vstal od stolu a někam vyrazil, byl jsem opravdu offline.

Nemohl jsem si vyhledat spoj MHD, tak jsem se je naučil hledat na zastávkách a spoustu si jich i zapamatoval, což jsem vždycky chtěl.

Nemohl jsem se zabavit checkováním čehokoliv, tak jsem se začal o to víc koukat po lidech a přemýšlet si.

Nemohl jsem si pustit hudbu, tak jsem si začal pískat a zpívat.

Nemohl jsem se s lidmi domluvit jinak než voláním a SMS, takže jsme se museli sejít přesně. Nebo si zavolat.

A takhle uběhly 2 měsíce. A já se k iPhonu pořád vrátit nechci, ale asi to udělám.

Jestli si říkáte, že to beru nějak hrozně dramaticky, tak jste asi nebyli závislí tak moc jako já. Když si vypěstujete silnou několikaletou závislost, neskutečně pomůže zbavit se vůbec jakékoliv možnosti jí podlehnout. Když na Alcatelu prostě Facebook není, tak na něj nejdu. Když si to jenom nějak ztížím (vymažu aplikaci a musím na něj chodit přes prohlížeč), tak to dělat budu.

Některé věci mi ale přeci jen trochu chybí – nemůžu přispívat na Instagram (kvůli práci), pohodlně a kvalitně fotit nebo natáčet videa, kdykoliv si zapisovat poznámky a zavolat si Uber. To je ale asi tak všechno.

Zkusím tedy druhou fázi experimentu – žít s iPhonem, jako by to byl hloupý telefon.

Čekám, že to bude mnohem těžší, protože lákadla jsou v něm na každém rohu. Proto jsem si sepsal několik pravidel, jak bych chtěl iPhone používat.

Pravidla iPhonu

  • vypnuté všechny notifikace kromě SMS a volání
  • vypnutý mobilní internet
  • žádný e-mail, FB, Twitter
  • žádný Snapchat
  • jen firemní FB Pages a Instagram
  • žádná hudba
  • offline Mapy.cz (jen jako záchrana poslední instance)
  • Uber

Teoreticky to nevypadá špatně. Ale ukáže se, jaká bude praxe.

Držte mi palce, zítra přijde nové SEčko.

Napsal Pavel Králíček
Pravého gentlemana jsem založil v roce 2011 a od té doby na něm dokumentuji svou cestu k gentlemanství. Kromě toho studuji na VŠE, provozuji Gentleman Store a s kolegou Honzou nově také John & Paul, značku košil pro štíhlé muže. Rád se zaměřuji na články o botách, které jsou takovou mou osobní specializací. Rád vám s čímkoliv poradím, stačí mi napsat.