Správný gentleman by měl mít vytříbené chování a k němu neodmyslitelně patří i slušná mluva. Což byl ještě donedávna pro mě hodně velký problém.

Jako střední školu jsem vystudoval gymnázium, takže nejsem žádný hotentot a spisovně mluvit umím, jak se ukázalo třeba u maturity. Nicméně mezi svými vrstevníky (zejména mužského, ale i ženského pohlaví) jsem dokázal mluvit hodně sprostě. Na moji obranu to byla alespoň sprostota kreativní, ne jen tak ledajaká buranská.

Změna ale u mě přišla až se současnou přítelkyní, která moje sprostoty už od začátku naprosto netolerovala. Každou prdel mi opravila na zadek, každé kurva na hergot a tak podobně. Jak jsem byl zvyklý mluvit sprostě téměř pořád, ani mi nepřišlo, že bych měl před ní mluvit jinak.

Ale nějak jsem si zvyknul. A už bych zpátky v životě nešel. Došlo to se mnou tak daleko, že si všímám každého sprostého slova, které vyřknou ostatní, a mám silné nutkání je umravňovat.

Byť expresivum na správném místě může působit velice efektně, dá se dost dobře žít i bez nich. Jen je potřeba vymyslet nějakou sekvenci úderných slov, když se kopnete do malíčku…

Pro většinu lidí je mluvit slušně (ne nutně spisovně) vcelku normální, ale zejména pro nás mladé to může být docela oříšek. Ale dá se to.

Napsal Pavel Králíček (autor)