Brašnářství Tlustý: Řemeslníci, Baťa a hledání smyslu

Od rozhovoru v Brašnářství Tlustý jsem si sliboval leccos, ale toto rozhodně ne. Stačily mi 4 otázky, abych pana Ivana Petrův rozmluvil na celé 2 hodiny. Byl jsem svědkem neskutečného vyprávění o navracení hrdosti, baťovských ideálech a staré dobré ruční práci. Tento příběh mě osobně dostal. Tak třeba dostane i vás. Předávám slovo.

Brašnářství Roman Tlustý & spol. jsme založili s Romanem a Zuzanou Beránkovou před rokem. Roman je řemeslník srdcem, duší až k palcům na nohách, Zuzka zase pečlivá, šikovná na jemnější věci. Z branže určitě znáte ševce Radka Zachariáše. Radek je řemeslník par excellence, ale Roman Tlustý je jiný typ. Je to velký svéráz, zemitější typ člověka, a tím, že je skoro slepý, nedělá tak jemné výrobky. To „& spol.“, to jsme my všichni kolem Romana. Zuzana je duše výrobního týmu, je to moc šikovná návrhářka.

Roman-Tlusty-dlnaJá sám jsem do toho vletěl ve čtyřiceti po 15 letech v IT, řídil jsem roky softwarovou firmu, ale už jsem potřeboval svět jedniček a nul nutně změnit taky za něco zemitějšího, co by mělo větší smysl než psaní softwaru.

Dělám to vlastně kvůli volbám

Impuls přišel po předminulých volbách, uvědomil jsem si, že dvacet let chodím k volbám, nic se neděje, a že pokud volí všichni mimo Prahu doleva, něco je velmi špatně a je třeba s tím něco dělat. Stačí, když se projedete pohraničím a dojde vám, že už to dál nejde, že něco udělat musíte.

Proto chápu i pana Babiše – i když si o něm můžeme myslet tisíc věcí – že do politiky šel a chce něco změnit. Dokážu uvěřit tomu, že už byl tak znechucený, že to prostě udělat musel. Něco podobného jsem v menším měřítku zažil taky, kdy jsem si říkal, že buďto odsud odjedu, nebo začnu něco dělat. Něco málo. Třeba zachránit Romana Tlustého, aby se ze zoufalství, že mu živnost nejde, neoběsil.

_vyr_35Mac-Book-Air-13-Bac-Front-600-6695Lidé jako Roman mají v dnešní době těžký život. Fabriky a celá odvětví jim zkrachovaly a táhnout živnost v malém a sám, to je po několika letech peklo na zemi. Nemůžu se zbavit pocitu, že tento stát v posledních dvaceti letech promrhal velikou šanci a mnoho lidí rezignovalo, přežívá a příliš neví, co dál.

Každá firma má svou strategii. A pokud ji nemá, tak ji hledá. Má tento stát jasnou strategii? Kam směřuje Česká republika? Víte to jako občan? Nevíte. Já taky ne. Mám pocit, že se přešlapuje na místě… a roky plynou. Stačí si otevřít noviny a je vám zle.

My v této malé firmičce víme přesně, kam jdeme. Chceme umožnit lidem zkombinovat kvalitu zakázkové práce s pohodlím internetu. Vytvořit prémiové online brašnářství, kde si po internetu budete moci objednat velmi zakázkovou práci a dostanete unikátní výrobek za pár týdnů poštou. A ano, chceme s tím udělat díru do světa. Není důvod se omezovat na tento malý rybník. Zkombinovat českou řemeslnost s onlinem a neomezovat se jen na Českou Republiku, to je cesta. Tak uvidíme…

69452_466086233443447_675438053_nModlili jsme se za první objednávky

Začít něco vyrábět v této branži není až tak o penězích jak by se mohlo zdát – my jsme startovali s necelými 200 tisíci, nakoupili jsme pár kůží, staré stroje za cenu váhy železa, trochu reklamy na Facebooku a modlili se, aby přišly první objednávky. A ony přišly. Dobře jsme je odbavili, staráme se maximálně, aby naši zákazníci byli „happy“ a od té doby se to nabaluje jak sněhová koule. Žádné čáry to nejsou.

Mám zkušenosti, že první rok podnikání je vždycky katastrofa. Když ne úplná katastrofa, tak je to vlastně úspěch. Brašnářství Tlustý je do jisté míry výjimka, my jsme ziskoví od druhého měsíce, to v průmyslu není zvykem.

Myšlenkově navazujeme na starého Baťu

Vletěl jsem do toho rovnýma nohama a hledal principy a modely, které bychom mohli využít pro růst firmy. Hodně jsem četl o starém panu Baťovi a ohromně mě inspiroval, přestože jeho život má spoustu neopakovatelností. On nevyráběl jen boty, on dokázal učit lidi, jak změnit určité životní návyky. Sám říkal, že vybudoval člověka. Je to megalomanské, idealistické, utopistické a tak dále, ale… kultivovat své okolí je podle mě povinností každého, kdo je toho schopen.

I Baťa začal pořádně prosperovat až tehdy, když založil Baťovy školy práce, kdy začal bagrovat mládež z okolí a začal ji tvarovat do tehdejšího ideálu amerického průmyslového člověka. Jistě, byla jiná doba, ale v roce 2014 vidím každý den tolik paralel, že je to až úsměvné. To, co řekl Baťa před sto lety, prostě sedí i na dnešek. Až z toho člověku jde mráz po zádech.

Neadorujeme Baťu jako nějakého poloboha, ale jeho principy považuji za funkční a nadčasové: „Pomáhej si sám“, „Každý dělník kapitalistou“, „Náš zákazník, náš pán“ nebo „Zbavme se své malosti a velikost si nás najde sama“. Když se nad těmi hesly zamyslíte, tak uvidíte, že životy lidí, kteří se jimi řídí, jsou kvalitnější než těch, co se jimi neřídí. Povzbuzovat aktivitu, hrdost, čest, odvahu něco dokázat, to jsou hodnoty, které podle mě hodně chybí.

1962865_687958524589549_1460403984_nMy budujeme firmu a vytváříme pracovní místa. Chceme zaměstnávat lidi, kteří tu práci ztratili, protože někdo položil fabriky a v tomto oboru už v Čechách nikdo moc nevyrábí. Otázka je, proč to děláme. Ano, je to idealismus, ale je záměrný. Myslím, že tahle země potřebuje idealismus po těch dvou dekádách kdy všemu vládla ekonomika, jako sůl. (Ukazuje po dílně.) Jedna nezaměstnaná – fantastická, druhá nezaměstnaná – skvělá, třetí nezaměstnaná v Třebíči a tak dále. To jsou všechno lidé, kteří byli 20-30 let u strojů a jsou skvělí. A teď museli chodit na poštu umývat schody, nebo hlídat děti, než přišli k nám. Tihle lidé mají ohromnou hodnotu, a když se navíc spojí, to je koncert.

Když to sečtu a podtrhnu, celé naše snažení je o smyslu, snaze dosáhnout co jiní zavrhli, propracovat se až na světovou špičku. Sice chodím zase o půlnoci z práce, ale baví mě to a doufám, že naše lidi taky.

Stovky objednávek měsíčně

Nyní se pohybujeme v řádu stovek objednávek měsíčně, ještě to nejsou tisíce. Zatím se rozcvičujeme zde v Čechách. Učíme se vlastně, jak celý ten byznys funguje. Po roce práce se rodí kromě pánské i dámská řada. Jedna věc je umět věc vyrobit a druhá věc je naučit se zákonitosti daného odvětví a budovat obchodní kanály jiné než všichni ostatní. Hledáme, nabíjíme si ústa, ale je to součástí cesty, a proto nás to baví. Představte si, taková malá dílnička jako my má 150 komponent od 32 dodavatelů. Nýty, karabiny, kůže, déčka, spony, brokát, je toho hodně co se člověk musí pod tlakem naučit.

1509304_642731949112207_129668991_nNevíme o žádné přímé konkurenci, která by se do toho pustila takhle zostra. Je pár fabrik mimo Prahu, které mají třicet-čtyřicet dělníků, ale vypadá to že moc nesledují trendy, spíše naopak. Pracují s materiály, které jsou prodejné na běžném trhu, snaží se tlačit na cenu, získat práci ve mzdě a pro Němce, v horším případě konkurovat Číně. Dělají to pragmaticky, ale nikam netíhnou ideově. Necítím z nich chuť něco dokázat, udělat něco víc, než vydělat peníze na výplaty a majitelům. My jdeme svou, složitější cestou.

Naše produkty nekoupíte v obchodě

Zakládáme si na tom že děláme věci, které nekoupíte v obchodě, koupíte je jen u nás v dílně nebo přes náš e-shop. Kamarád ze základní školy, primář, mi přesně říkal: „Ty mi mluvíš z duše, mně je 40 a už mě nebaví chodit do Marlboro Classic. Já si tam nechci koupit tašku, na které je vevnitř napsáno Made in China. Nedám 16 tisíc za tašku, kterou Číňan udělal za 50 dolarů, ale skrze dodavatelský řetězec se tady prodává za 16 tisíc, aby se všichni nažrali.“

1618463_676756535709748_1335210217_nSnažíme se naše výrobky napozicovat, aby byly kvalitní, ale zároveň dostupné pro běžného člověka. Ne pro toho, který jezdí Panamerou, ale který jezdí slušnou oktávkou, superbem, žije normální život a rád si dopřeje kvalitní věc za rozumné peníze. Proto si myslím, že nám hodně lidí drží palce. Ale ano, máme i luxusní materiály, třeba jsme schopni dovézt nejlepší americkou kůži Horween a udělat tašku za 40 tisíc.

Začínáme dělat i tzv. zážitkový prodej – např. si u nás můžete vlastnoručně vyrobit kožený opasek. Za 2 dny se jich spolu s touto možností prodalo stejné množství jako předtím za 14 dní nebo 3 neděle. Přitom pro běžného člověka přes Facebook je pásek za 2500 korun pořád celkem drahá věc.

Mám k tomu i historku, volá mi známý pražský advokát a říká: „Myslíte si, že byste mi udělali brašnářskej kurz?“ Povídám: „Cože? Pro Vašeho klienta pane doktore?“ A on: „Ne, pro mě. Víte, já jsem po dvaceti letech v téhle branži úplně vyhořel a po večerech potřebuju dělat něco rukama, nebo se zblázním.“

Takže naše činnost pomáha i jinak.

Na nic si nehrajeme

1476719_646645142054221_1648310841_nMě na tom baví to, že si na nic nehrajem, není tady žádné pozlátko, intriky, politika, korporátní bullshit. Přijdete sem, udělám vám ředitelské kafe já, ne žádná sekretářka a co? Nic se neděje.

Naše dílna je zatím v Praze unikátní, člověk by něco podobného čekal spíš v Amsterdamu nebo v New Yorku. Lidi se často ptají, jestli máme obchod a když řekneme, že mají přijít na otevřenou dílnu, tak jsou paf. Viděli možná nějakého sólistu brašnáře kdesi ve sklepě, ale ne partu lidí v autosalonovém loftovém prostoru, která se snaží tlačit se do světa. A když to spojíte s zážitkem typu sednout si k šicímu stroji a ušít si opasek, tak to je přece prima.

Pro spoustu lidí zejména v manažerských pozicích, kteří celé dny sedí u počítače, nedělají nic rukama a jsou v neustálém stresu, je to hodně atraktivní.

Špína drží člověka v realitě

10207_656842244367844_1949223094_nKdyž se podíváte kolem sebe, spousta věcí není v pořádku, společnost není zdravá. Když otevřu noviny nebo pustím televizi, tak je všude spousta negativních zpráv. Mě inspiruje parta lidí, která jde společně nahoru a o něco se snaží. Kvůli tomu rád ráno vstávám a každý den se snažím posunout firmu dopředu. Navíc, nemuseli jsme utopit 3 miliony do zboží, které by nám teď leželo na skladě, jsme guerillový, don quijotský projekt.

Spousta lidí by chtěla jen kšeftovat, ale výroby se všichni bojí. Možná proto, že to není fejk, ale je to opravdové. Musíte občas vylézt na žebřík nebo strčit ruku do brusky. Nemáme stylový obchod, nechodíme vyfintění, nepíše se o nás v Esquiru. Ale šáhnout si na špínu je velice psychologicky zdravé, protože to člověka drží v realitě.

Proti stereotypu bojujeme smyslem

1457570_636526849732717_216018962_nNaše práce je těžká dřina. Jsou to kila a kila materiálu co musíte přemístit a tahat sem a tam. Není to žádné klapání do klávesnice. Mám ještě jednu firmu – softwarovou, ale tam je to jiné. Zaprvé si není na co sáhnout, ale hlavně – tady děláme radost lidem. To je strašně příjemné na duši. Představte si, nám chodí 3 děkovné dopisy týdně. To se mi nikdy v žádné branži nestalo. Vždycky je tady na dílně čtu nahlas. A to byste koukal, co to dělá se lidma, kteří ty výrobky dělají svýma rukama. Je to příjemný pocit, vědět že Vaše práce má smysl a že dělá radost.

Ráno pak jdete s úsměvem do práce, nejdete vypruzení. To člověka drží nad vodou nad stereotypem, protože každá práce se časem stane stereotypem.

Když 20 let každé ráno jezdíte do práce. Nejdřív jedním, pak druhým, třetím, čtvrtým autem, pořád stejnou cestou, tak je to na zblbnutí. Spoustu lidí je tím stereotypem ubito, jsou tmaví a vyšeptalí. Stačí se projet pražským metrem a srovnat si to třeba s U-Bahn v Berlíně.

Když se vracím letadlem do Prahy, tak se musím psychicky obrnit. Začíná to už na Ruzyni vypruzeným celníkem, pokračuje taxikáři a končí to ráno v pekárně, kde koukáte na otrávenou paní kolem šedesátky. To by ještě člověk pochopil, ale že je vedle ní otrávená i dvacetiletá holka, to mi vadí.

Právě proto jsou potřeba malé firmičky jako ta naše, abychom s tím něco udělali. Já si nedělám iluze, že dobyjeme svět, ale bude mi fajn, když nás tu za dva roky bude třicet, čtyřicet.

1233404_598390380213031_1115097753_nKaždý musí začít sám u sebe

Pokud má člověk schopnost organizovat, stmelovat a někam to táhnout, tak musí začít sám. Má zodpovědnost za určitou mikročástečku společnosti.

Česká republika má stejné obyvatelstvo jako polovina Londýna. V zahraničí nikoho nezajímáme, nemáme téměř žádný vliv. Ale my žijeme tady, je to naše země, tak něco dělejme pro to, aby se to tady zvedlo. Nikdo jiný to neudělá.

Jako motto jsme si zvolili „službu veřejnosti“. To je staré baťovské pojetí. Služba – servis nám strašně chybí v běžném styku s každodenní českou realitou. Přijdu jako zákazník někam a na 90 % vidím na krámě člověka, kterého to nezajímá, kterého já nezajímám, který je naštvaný, protože je v „zaměstnání“ – příšerné slovo. O 300 km na západ v Mnichově je to jinak. Samozřejmě ne všude. Ale přijdu do pekárny a pekařka naštvaná není.

To stejné v Londýně, kde v hospodách často pracují Ukrajinky, Rusky, zkrátka slovanské dívky, a světe div se… jsou usměvavé a příjemné. Jak to? Kdyby ty holky byly doma v Moskvě nebo jinde, věřím tomu, že budou taky naštvané. Prostředí je prostě semele. Jak v dobrém, tak ve špatném.

1266637_595989177119818_824646596_oJeště máme kam růst

Snažíme se ideově na něco navazovat a tvořit. Když nás například srovnám s Radkem Zachariášem nebo Ondrou Šímou, což jsou prvotřídní řemeslníci, tak jsou zpracováním o 2 řády výš než my. My se na ten řemeslný Olymp zpracováním dostáváme pomaleji. U nás jde spíše o to zaměstnat lidi a dokázat s nimi to, co by sami nedokázali. U nás je to o týmu a jeho síle, my stavíme firmu. A proto je dobře, že ještě máme kam růst.

Věříme, že je tady trh pro lidi od řemesla. Asi jich nezaměstnáme 10 000, ale pár desítek ano.

Je to v podstatě bláznivost

Nejsem žádný altruista, ale jsem rád, že náš projekt dává práci lidem, kteří měli často velmi pohnuté životní osudy. Nebo jsou dobří řemeslníci, ale sami nedokázali být úspěšní. Stačilo jim ale říct pojďte, uděláme dohromady něco zajímavého a dostaneme se na špičku. Nakoupíme kvalitní materiály, i když to bude drahý, nebojme se toho, kování z Japonska, nebojme se toho, prodávat do Ameriky, nebojme se. Kde je problém?

My jdeme ještě dál. Děláme si například svoje kování – spony, protože to, co se běžně prodává, je aušus. No jo, naše spona je sice z mosazi, ale taky je 10x dražší než ta zinková. Je to celé v podstatě bláznivost. Nedává to na první pohled ekonomický smysl. Ale pak přijdou lidi a řeknou: „Teď to konečně chápu!“. A rádi zaplatí, protože pochopili.

My jsme v několika málo lidech vytvořili za rok zhruba 25 typů produktů, hlavně díky našim šikovným dámám. Jsme zajímavě a dobře namixovaní – od pana Tlustého, což je veterán a velký svéráz, přes Terezu a Kamilu, což jsou dámy, co 15 let šily z kůží, mladé šikovné dívky Zuzka, Anička a mladí kluci obchoďáci, co se starají o kšeft, logistiku a tak dále.

Není to jednobarevná parta 30 dělníků co drží pusu a šéfa, který rozhoduje. My jsme schopní dělat vývoj, komunikovat v angličtině, dělat na zakázku i série, dámské i pánské výrobky, a teď už jsme schopní dělat větší série i pro firmy. Děláme velmi kvalitní pánskou koženou galanterii – žádné country – a ano, používáme drahé materiály. Ceny pak nejsou nejnižší, proto nemáme ani obrovské marže. Nejsme tak silná značka, abychom si je mohli říct. Soustředíme se na koncového zákazníka, internetový a zahraniční prodej. Letos chceme jít ven.

1174959_595941853791217_1059075788_nTlustý Production System

Ohledně provozního řízení máme zatím zavedený „Tlustý Production System“. Žádná štíhlá výroba, ale Tlustá. Dáváme důraz hlavně na kvalitu, kvantita je až na druhém místě. Učíme se za pochodu. Je tu dílna s individuálními pracovišti – lidi dělají zakázky vždy od začátku do konce. Někdy už děláme i série. Pracujeme pomocí tužky, papíru a Excelu. Zatím nejsme sehraní tak, jak bych si představoval, každý si jede po svojí ose, ale učíme se pracovat v partě.

Máme problémy jako každá začínající firma – ztrácí se informace, občas něco pokazíme, je to nahoru dolu. Ale jsme na cestě.

Co je na tomhle businessu pěkné je, že si neklademe žádné bariéry. Přijde zakázka z New Yorku – není problém. Už ale neděláme nevyvzorované věci, co nemáme v nabídce. Stejně tak nebereme opravy a různé nesmysly pro návrháře. Musíme se zaměřit na naše vlastní produkty a ty zdokonalovat.

Vracíme řemeslníkům důstojnost

Nechci být moralistou, ale myslím že tato doba sebrala mnoha řemeslníkům dost, a často i běžnou lidskou důstojnost. Výrobky přestaly mít svoji hodnotu. Vše je děláno na spotřebu. Tak jsme si řekli, že u nás ji budeme lidem vracet.

Když jako prostý člověk stojíte proti mašinérii všelijakých právnických kliček a triků všeobecných podmínek, RPSN, reklamy Vám vymývají hlavu, že je perfektní nápad si půjčit na vánoční dárky nebo na dovolenou, nedivím se že se v té džungli hodně lidí ztrácí. Podívejte se, kolik je vypsaných exekucí a v jakých sociálních skupinách, no je to normální? Lidem v dělnických profesích zkrachovala celá odvětví, zkuste se v padesáti rekvalifikovat když celý život děláte jedno řemeslo.

Tlusty-dilna-na-louziNejsem socialista, naopak, ale čeho je moc, toho je příliš. Teď, když našim lidem na dílně čtu děkovné dopisy, které dostáváme, tak je vidět že úplně pookřávají, řekněte mi, v které firmě se čtou děkovné dopisy třikrát týdně nahlas? Nedáváme před naše lidi zástěnu nebo vnadnou blondýnu v butiku. Zákazníci přijdou k nám do dílny a můžou si potřást rukou s člověkem, který jejich brašnu vyrobil. Také máte v restauraci lepší pocit, když vidíte kuchaři přímo do kuchyně.

Strašně důležité v dnešním podnikání podle mě je nestát se komoditou. Jako drobný řemeslník těžko uděláte díru do světa, jste lokální. Kdežto náš typ businessu, kdy kombinujeme zajímavý příběh, kvalitní materiály a internet, je jediná možnost, jak porazit záplavu shitů z Číny a Bangladéše. I lidem z regionů se líbí naše idea – vytvořit pracovní místa, uchovat řemeslo a sloužit lidem. Proto nám fandí.

Píší nám, že je inspirujeme, vlili jsme jim krev do žil, až je to někdy jako z filmu. Když už vám je 40, máte za sebou nějaké životní kotrmelce, tak je strašně příjemné být součástí této snahy něco vybudovat.

Táhne nás Facebook a patriotismus

Zákazníci nás objevují přes Google, fotky, Facebook a reference. V Čechách nás hodně táhne i patriotismus, a někdy i mýtus „zlatých českých ručiček“, které mám ale pocit, že jsem vlastně nikdy neviděl. Ti praví fachmani, to byli lidi, kteří už jsou mrtví. Bohužel.

PackagingTo víte, že taška za 8 tisíc se přes internet neprodává jednoduše. 80 % zákazníků je z Prahy, 10 % z Brna a zbytek je rozdrobený po zbytku republiky. Na druhou stranu k nám pak přijde pan doktor z Orlických hor, koupí si tašku na míru za 23 tisíc a v pohodě nám peníze pošle po internetu. Ale proč nám je pošle? Protože nám důvěřuje. Důvěřuje našemu mediálnímu obrazu. Ten obraz, který vytváříme, je ale stejný jako realita.

Když lidi přijdou do naší dílny, tak se přesvědčí, že ono to tak fakt je. Nejsou to žádné kecy, které přemalovala agentura ve Photoshopu. Je to o hlubším smyslu. Některé profese ho prostě nemají, třeba finanční poradci, pojišťováci. Pak člověk musí ty kluky převychovat a ukázat jim, že věci se nedělají za rok ani za dva, ale pět až deset. Musíte jen vydržet a pak se úspěch dostaví.

Komunikaci a Facebook zatím řeším hlavně já, protože sdělení je primárně v mojí hlavě, ale už začínají přispívat i další z týmu. Co publikujeme a jak často, to vymýšlím já. Nikdy jsem to nedělal, ale moje druhá firma měla blízko k reklamě, takže jsem si určité komunikační a marketingové techniky spíše empiricky osvojil. Příjemné je, že máme silný příběh a náš projekt je silně fotogenický. A hlavně – komunikujeme pravdu. I když třeba něco zkazíme, tak z toho uděláme fór.

Facebook je velmi dvousečný – a náchylný na kvalitu – lidé si řeknou dobrou, ale samozřejmě i špatnou zprávu. My si prostě nemůžeme dovolit dělat blbě. Protože jak rychle jsme vyletěli nahoru, tak pokud bychom se zkazili, tak stejně rychle bychom sletěli dolu.

Snažíme se online kanály diverzifikovat

Zatím je pro nás Facebook naprosto zásadní kanál, i když poslední dobou se snažíme diverzifikovat – na blogy, Youtube a tak dále. Když dnes do Facebooku vložíme korunu, dostaneme jich 10 až 20 na objednávkách zpátky. To máme změřeno. Je to jako když šlápnete u auta na plyn. Krásně tím můžeme ladit hladinu objednávek a vytížení dílny.

Fungujeme tak, že e-shop je pro nás jediný prodejní kanál. Návštěvnost získáváme z Facebooku, kde ale oslovíme jen určitou skupinu lidí, která například nemá na brašny za 8 tisíc, ale ráda si koupí menší věc za 1-3 tisíce.
Řešíme teď i trochu jiné marketingové aktivity – direct maily, snažíme se pracovat se současnou klientelou i oslovovat firmy.

Jsme všechno jinýho, jen ne pragmatický business. Hrajou tady Red Hot Chilli Peppers, běhá pes, máte ředitelský kafe, které jsem uvařil já, ne žádná sekretářka a po šesté hodině se tady kouří.

Rád bych, abychom za rok byli jednou takoví, měli jednou tolik lidí. Není to o tom, že bych byl megaloman, ale vidím, že dobře řízená parta dokáže – když to přeženu – pohnout zeměkoulí.

Pokud vás rozhovor zaujal, můžete Brašnářství R. Tlustý & spol. sledovat na:

Komentáře

  1. Petr

    Skvělý článek, dobře se to četlo. Brašnářství Tlustý znám, mám od nich peněženku, tak doufám, že vydrží víc než ty předešlé. A že vydrží i firma, ať si můžu zase něco koupit.

    1. Post
      Author
  2. Tomáš Oliverius

    Je hodně zajímavých a motivujících článků, ale tenhle je ještě navíc – alespoň pro mě – občerstvující. Je to pozoruhodné. Čtete o smělé vizi, o tvrdé a poctivé práci, a nenarazíte na žádný seznam tří až deseti kroků k zaručenému úspěchu. Nikdo vás netlačí do výkonu, a přitom dostanete chuť něco pěkného a kvalitního s úsměvem udělat.

  3. Dan Střihavka

    Velmi zajímavý článek/rozhovor, když pominu gramatické chyby, např. mně/mě a slovo „zkazili“ se „s“. Brašnářství R. Tlustý a spol. sleduji již delší dobu a jejich konceptu velice fandím! Po přečtení tohoto rozhovoru vím, že jsou na správné cestě, a zároveň jsou skutečně inspirující firmou. Jen tak dál!!

    1. Post
      Author
  4. Švany

    Super clanek. Znam je asi pul roku prave pres FB. Az budou chechtaky, tak si urcite radeji necham udelat pasek, brasnu a tak u Romana nez jit do Vuittona.

  5. Martin

    Ten postoj a pristup je krasny (a verim, ze ne az tak ojedinely),
    jen bych nebyl takovy skeptik, pokud jde o otravenost pracovniku v ceskych obchodech,
    takovou zkusenost temer nemam, vetsinu prodavacu, jejichz obchody navstevuji, jejich prace bavi.
    Treba je ta otravenost specifikum Prahy, nebo velkych mest, nebo velkych obchodu… nevim.
    Ale ja se setkavam s prijemnymi pracovnicemi i na povestne poste (kde diky uz odstoupivsimu vedeni meli zamestnanci mnoho duvodu k nespokojenosti, a tomu i odpovidala fluktuace).

  6. Jiří Popelka

    Moc pěkný článek o tom, jak se dá dělat špičková reklama na řemeslně průměrné výrobky. Tu úroveň reklamy, a schopnost přesvědčit masu lidí, že toto je ta kvalita, kterou za dané peníze mají mít, skutečně obdivuji. (naprosto bez ironie)

    Rovněž musím ocenit chlapské přiznání uprostřed článku, že řemeslná kvalita výrobků je o dvě třídy níže, než u špičkových řemeslníků (já bych řekl umělců) jako jsou pánové Zachariáš, Šíma, přidal bych od kůže třeba i E. Lawarta.
    O to víc je marketingový úspěch p. Ivana Petrův hoden respektu. U mne jste opravdu borec, a fandím vám.

  7. Pingback: Recenze peněženky od Brašnářství Tlustý | Pravý Gentleman

  8. Pingback: Originální způsob linkbuildingu č. 34: Zalévání stromků | Marek Hnátek – Blog

  9. Marek

    No a to jak celá ta pěkná vize skončila tak že zakladatel pan Roman Tlustý byl o firmu připraven, mediálními články zobrazen jako někdo kdo tam byl pouze pro to aby byl zachráněn před samým sebou, to jak lidé kteří tam nakupují nic z toho neřeší a že jim takovéto jednání nevadí, to že celá idea tím vzala za své a stala se z ní pouze „mašina na peníze“ kterých je ve světě miliony, vše to něco vypovídá o zákaznících kteří „nového“ majitele svými nákupy podporují a jeho jednání schvalují.
    Za mě jako zákazníka který tam nakoupil zboží za něco lehce přes 25000 v době kdy firmu ještě neschvátil jakýsi pán z IT který se prohlašuje za právoplatného majitele mohu říci že už tam nikdy nic nekoupím a podporovat je tedy rozhodně nebudu.

Napsat komentář: Tomáš Oliverius Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *