Jedním ze znaků dospělého muže by měla být všeobjímající soběstačnost. Tedy schopnosti uživit se, žít sám, vyprat si, vyžehlit si, uvařit si a poradit si ve většině situací. Jednou ze složek soběstačnosti je mít pod kontrolou vlastní finance. A v tom jsem nadělal spoustu chyb, o které bych se s vámi rád podělil, abyste se jich v ideálním případě mohli vyvarovat.
1) Žít si nad poměry
To je největší prohřešek, který se zároveň nejhůř napravuje. U mě to bylo z několika příčin:
a) Měl jsem starší a úspěšnější přítelkyni, které jsem se chtěl vyrovnat. Po svém otci zastávám možná hloupé přesvědčení, že ve vztahu by měl muž vydělávat víc peněz než žena.1 Proto jsem měl alespoň potřebu vydělávat více peněz. Problém byl v tom, že při budování firmy se vynaložený čas zhodnotí až za nějakou dobu a neexistuje tam přímá úměra odvedené práce a měsíčního příjmu. V začátcích bohužel, později bohudík.2
b) Cítil jsem jistý tlak na to kupovat si nové a nové věci, abych měl o čem psát na blogu. Problém psaní o pánské módě je v tom, že si s teorií nevystačíte donekonečna. Důležitá je praxe a tu získáte nejčastěji kupováním si věcí a jejich nošením, což dost leze do peněz. Toto přesvědčení mě naštěstí opustilo poměrně brzy.
c) Poměřoval jsem se se staršími lidmi a kvůli tomu jsem se odpoutal od toho, co je v mém věku normální. Není to Café Savoy, je to menza. Jakkoliv může být poměřování se se staršími lidmi přínosné a motivační, v oblasti životního stylu to dobrá strategie není. Jde o drobnosti, které se nasčítají. Třeba o stravování se v restauracích místo vaření si doma a ježdění Uberem místo tramvají.
d) Myslel jsem si, že na to mám. To souvisí s dalším bodem – jednoduše jsem zavíral oči nad tím, jaký je můj skutečný měsíční příjem a jaké mám výdaje.
2) Nepřehledné účty a zavírání očí
Pokud máte jeden bankovní účet a stálý měsíční příjem, je situace poměrně jednoduchá. Já měl bankovní účty dva, kreditní kartu a navíc kontokorenty. V začátcích jsem ještě směšoval osobní a firemní peníze, takže výsledkem bylo totální babylonské zmatení účtů. Neměl jsem absolutně přehled o tom, jaké jsou mé měsíční příjmy a výdaje. Tušil jsem, že výdaje budou zřejmě vyšší, ale nevěděl jsem přesně o kolik a raději před tím zavíral oči.
3) Půjčování si na spotřebu
Klasická past na nižší a střední třídu, do které jsem se bohužel chytil také. Na mou obranu: nepůjčil jsem si čistě na spotřebu, ale část úvěru, který jsem si vzal, jsem použil na spotřebu a část na podnikání. Půjčovat si na spotřebu je opravdu největší hloupost, která může být, a vykrystalizované myšlení typu “mám na to nárok”. Samozřejmě bolí si přiznat, že na něco člověk nemá. Prostě nemá. Když jsme z každé strany živeni představami, že stačí chtít a můžeme mít cokoli, ale není to tak. Z této kognitivní disonance, neboli rozdílu mezi našimi představami a realitou, plyne spousta problémů.
4) Využívání kreditky
Říká se, že kreditka je dobrý sluha, ale zlý pán. Dovolím si oponovat: v našich podmínkách není ani příliš dobrým sluhou. Nedá se na ni dost dobře sbírat nic natolik hodnotného jako třeba míle do věrnostních programů aerolinek, maximálně ušetříte pár korun měsíčně. To se samozřejmě může hodit, ale riziko s nimi spojené je příliš vysoké. Pokud nejste hyper-asketické povahy, není důvod vystavovat se takovému pokušení.
Princip kreditní karty nemusí být každému známý, proto krátce vysvětlím: kreditní karta je forma úvěru od banky s určitým rámcem. Ideálně by měla fungovat tak, že během měsíce platíte místo své debetní karty (která čerpá peníze z vašeho účtu) kreditní kartou (tedy používáte peníze banky, půjčujete si). Pokud vyčerpanou částku za daný měsíc uhradíte v rámci tzv. “bezúročného období” (např. 21 dní), neplatíte nic a můžete těžit z výhod – např. slevy u obchodníků, vrácení % z nákupů a podobně.
Problém nastává, pokud celou částku v bezúročném období nesplatíte. To se může stát snadno: podlehnete pokušení a koupíte si o boty víc (protože můžete!), máte nenadálé výdaje, důvodů je spousta. V takovém případě začínáte z vyčerpané částky platit úroky klidně ve výši 20 % p.a. To je dost.
Když se včas vzpamatujete a kreditku doplatíte, škody nejsou tak velké, ale když měsíc za měsícem klesáte stále hlouběji, už se nemusíte vyhrabat ven. Z minimální splátky pak klidně polovina padne jen na úroky.
5) Nevyjednávání
Od přírody nejsem úplně podnikatelský typ. Proto je ohromné štěstí, že jsem se spojil s Honzou Moravčíkem, který naší dvojici podnikatelské schopnosti dodává. Má na starosti veškeré vyjednávání s dodavateli, které nám už ušetřilo/vydělalo desítky tisíc korun.
Bonus: Co se mi povedlo
Z jedné věci ohledně svých financí přeci jen radost mám. Zejména na Honzův popud se mi podařilo kompletně oddělit osobní a firemní peníze, což může znít jako samozřejmost, ale pro mě nebyla. Už více než rok proto máme jasně dohodnuto, jaké částky si měsíčně budeme vyplácet (a nejsou to žádné závratné sumy), abychom firmě umožnili co nejrychleji růst. Někdy proto v nadsázce říkám, že já jsem na tom finančně špatně, ale firma skvěle.
Další zdroje o osobních financích:
- Pouze v rámci vztahu, samozřejmě. Za stejnou práci by měla náležet stejná odměna bez ohledu na pohlaví. V tomto jsem docela feminista. [↩]
- Pokud dosáhnete dostatečně velké páky (leverage), má vaše hodina práce mnohem větší cenu než v rámci zaměstnání. Takové úrovně ale není vůbec jednoduché dosáhnout. Proto i když jsem pracoval tvrdě, v měsíčním příjmu se to téměř neodrazilo a zbylo tak jen utrácení. [↩]